ŘÍMSKÉ PRÁVO - PŘEDNÁŠKY

(Veselá)

 

 

ÚSTAVNÍ VÝVOJ STAROVĚKÉHO ŘÍMA 2. 10. 2001

 

1. období království ­ 8. ­ 5. stol. př. n. l.

2. období republiky ­ 510 ­ 1. stol. př. n. l.

3. období císařství

principát ­ 1. stol. př. n. l. ­ 3. stol. n. l.

dominát ­ od 3. stol. n. l.

 

Předstátní období

 

Organizace výkonu stát. moci

1. komícia kuriata

2. centurijní

tributní

- -


 

3. konsílium ­ neformální shromáždění plebejů (plebis tributa)

plebiscitum

1. Římané hlasovali jen o tom, co přednesl magistrát

2. ke každému usnesení shromáždění musel dát souhlas Senát (složen převážně z patricijů)

3. sbor augurů (pozorovatelů průběhu shromáždění) ­ mohli rozpustit shromáždění, když se nevyvíjelo podle jejich představ

 

král

magistratury

imperium

kotestas

řádné

mimořádné

patricijské

plebejské

 

místo krále 2 konzulové

 

édil (aedil)

 

kvestor (questor)

 

Mimořádné magistratury

censor

diktatura

velitel jízdy

 

interregnum = mezivládí

 

Plebejské magistratury

Tribun

 

Senát (senatus)

 

 

9. 10. 2001

 

1. pojem římského práva

2. druhy římského práva

3. systém

4. etapy

5. prameny

 

1. pojem římského práva

- procházelo dlouhým vývojem

- bylo kvalitativně odlišné od jiných práv. systémů té doby

- Římané brzy odlišili právo od morálky a náboženství

- v 5. stol. př. n. l. se objevují normy vynutitelné stát. mocí ­ výraz ius = právo

- od norem náb. se příliš neodlišovaly

- fas = normy náboženské

- mos = normy morální

- propojenost morálky a práva byla dána personálně ­ nejst. vykladači práva byli pontifikové = kněží

- souhrn etických pravidel = mós (mn. č. mórés) ­ pravidla správného chování

- náb., práv. i morální normy měly být vždy ve shodě

- ius

= právo je uměním dobrého a spravedlivého (Celsus)

= všechno právo je stanovené pro lidi (Hermogeniános)

= práv. pravidla jsou čestně žít, nikomu neubližovat (Ulpiános)

ius lze chápat ve dvojím významu

1. objektivní smysl ­ právní řád, souhrn práv. norem, který vymezuje možnosti chování jednotlivců

2. subjektivní smysl ­ urč. možnost chování subjektu v mezích, které vymezuje objektivní právo

 

2. druhy objektivního práva v systému římského práva

- výsledek činnost klasických právníků

 

A) dělení dle toho, koho se týká

veřejné právo

- částí systému, které se tak či onak dotýkají římského státu (převažují kogentní normy)

- právo ústavní, správní právo, finanční právo, právo kultu, mezinárodní právo, trestní právo (?), procesní právo

soukromé právo

- ty práv. normy, které se v konečné fázi dotýkají jednotlivce (převažují dispozitivní normy)

- občanské právo, rodinné právo, obchodní právo, soukromoprávní delikty (prohřešky proti právu, které se trestaly z vlastní iniciativy)

 

B) dělení dle rozsahu působnosti

obecné právo (ius univerzale)

- platí na celém území státu pro všechny občany

partikulární právo

- omezovalo působnost práv. normy na urč. subjekty nebo na urč. území

- typickým příkladem obyčejové právo (observance) ­ nejst. typ právního partikularismu

 

C) dělení dle pravidelnosti

pravidelné právo (Ius komune)

- právo společné pro všechny na daném území

nepravidelné právo

- dotýká se jen urč. právních vztahů, urč. osob nebo urč. území

- dělá výjimku z pravidelného práva

- zpravidla poskytuje výsadu urč. okruhu osob nebo jejich práv. postavení zhoršuje

- práv. norma nepravidelného práva = privilegium favoribilium (např. zvýhodnění osoby ml. 25 let byly chráněny u soudu)

- privilegium odiozum ­ opakem ­ zhoršuje postavení subjektu (např. dědicové museli dědit, i když nechtěli, protože dědictví sestávalo z dluhů)

 

D) další dělení

ius kogens ­ kogentní normy nedovolí subjektu, aby se odchýlil od toho, co norma nařizuje (např. když chtěl někdo prodat pozemky, musel dodržet urč. zvl. postup)

ius dispozitivum ­ dispozitivní normy umožní, aby subjekt se rozhodl, jakým způsobem bude jednat (jinak, než přikazuje práv. norma)

 

3. systém římského práva

soukromoprávní oblast ­ 3 subsystémy, každý vytvořen jiným způsobem

a) ius civile (občanské, civilní právo)

- řídili se jím občané Říma = cívés ve vztahu mezi sebou anebo upravoval vztah Římana ke státu

- Římanem byl obyvatel Říma jako města nebo musel žít nejdále 1 míli od města (cívés, domí)

- později byli Římany ještě obyvatelé Lácia

- k jejich zrovnoprávnění dochází v r. 212

- nejst. složkou římského práva

- spočíval převážně na starých obyčejích doplněných interpretacemi (výklady právníků a magistrátů), součástí jsou légés (zákony), plebiscita, senatus konzulta (usnesení Senátu), císařské konstituce (práv. normy vydáváme císařskou kanceláří)

 

b) ius honorarium (právo honorární, prétorské)

- ty normy, které vytváří ve své činnosti magistrát, zejména prétor, nebo kurulský édil, správce provincie, kvestor

- nenahrazovalo civilní právo, paralelně se rozvíjí vedle něj, je třeba upravovat nové společenské vztahy

- v průběhu soudního procesu mohli využívat mimořádný postup, kterým nově upravil nový společenský vztah (buď nebyl ještě upraven nebo byl způsob řešení zastaralý)

- je pružnější a lépe reaguje na faktické situace

c) ius gencium

- vyplynulo ze střetávání Římanů a neřímanů

- vzniká úřad cizineckého prétora a jeho úkolem bylo řešit tyto spory, vytvořil tak novou vrstvu práva

- přínosem je zjednodušení soudních sporů, vzniká formulové řízení

 

ius naturale (přirozené právo)

- je obecná spravedlnost, na kterou má právo každý Říman bez ohledu na konkrétní právní úpravu, tu hlídal prétor

- prétor má být garantem rovnosti (tzv. ekvita)

právo provinciálů

- udržovalo se v provinciích

- Říman ponechávali právo i správu provinciální, případné mezery doplnili právem římským

 

4. etapy vývoje římského práva

a) starořímské období

- nejstarší období

- právo se vyděluje z ostatních práv. systémů

- tato etapa končí punskými válkami

- právo je velmi jednoduché, nepříliš rozvinuté

b) předklasické období

- pol. 3. stol. př. n. l. ­ 2. stol. př. n. l.

- zakládají se základy Římského impéria

- právo není doménou pontifiků, dochází k laicizaci práva (právo vykládají osoby laické)

c) klasické období (období klasické římské jurisprudence)

- 1. stol. př. n. l. ­ 3. stol. (Diokleciánovy reformy)

- vrcholí územní expanze Říma

- začíná úpadek komiciální legislativy (zákonů vytvářených na komíciích ­ shromážděních)

- legislativa přechází z rukou komícií do rukou Senátu

- nejv. rozkvět řím. práv. vědy

d) poklasické období

- pol. 3. stol. n. l. ­ vyvrácení Říma (pol. 5. stol.)

- období vulgarizace řím. práva

- právo se zjednodušuje, dokonalost mizí pod pragmatičností

- s úpadkem státu upadá i kvalita řím. práva

e) období justiniánské

- 1. pol. 6. stol.

- vzniká nejrozsáhlejší a nejúplnější sbírka řím. práva

- začínají sem pronikat feudální prvky

 

5. prameny římského práva

a) prameny poznání práva

- všechny skutečnosti, z nichž můžeme získat informace o právu v dané době

- zachované texty zákonů, texty senatus konzulta, císařské nařízení

b) prameny vzniku práva

- materiální

- všechny skutečnosti, které ovlivňovaly, jak právo vypadalo

- formální

- všechny formy, v nichž nacházíme platné právo

A) právo psané ­ převládá později u práva honorárního nebo ius gencium

B) nepsané ­ převažovalo ve starších dobách, kladen důraz na mluvenou formu, převažovalo u civilního práva

 

Jednotlivé formální prameny práva:

 

ius papilianum

- shrnutí práva, které provedl nejvyšší pontifik nazývaná papilius

- mělo jít o shrnutí královských zákonů

- normy, které se týkají úpravy rodinných vztahů, trestů, náb. otázky

 

 

právo obyčejové (konsuetudo)

- nejst. pramen práva

- práv. obyčej ­ takové pravidlo chování, kt. se dodržuje na urč. území po dostatečně dlouhou dobu, musí být relativně srozumitelné, musí tam být vymahatelnost ze strany státu, lidé si ho musí uvědomovat

- vztah zákona a práv. obyčeje:

- nejst. názor - přednost před zákonem má práv. obyčej

- za dominátu ­ zákon má přednost před práv. obyčejem

 

zákon (légs)

- dva typy práv. normy

1. zákon vydávaný komiciemi

- vzniká na základě návrhu magistráta, ten jej zveřejní nejpozději 24 h před shromážděním (tzv. promulgacio legis ­ zveřejnění zákona), dochází k recitacio legis (ke čtení návrhu), shromáždění rozhodne pomocí aklamace (hlasování formou "palec nahoře, palec dole"), na tabulku, kterou lidé dostali, napsali pro (UV) nebo proti (A) ­ vznikl légs rogáta (zákon, o kterém se hlasovalo) nebo légs dáta (magistrát jej sám vyhlásil)

- !!!!!zákon dvanácti desek ­ práv. obyčejem, nepatří sem

2. plebiscit

 

senatus konzultum

- původně bylo doporučením senátu, nemělo povahu pramene práva ve smyslu závaznosti

- potom bylo závazné

- mohlo se měnit během hlasování (zákony ne)

- bylo platné až po vyhlášení

 

nařízení magistrátů

= edikty

- vyplývají z práva magistrátu ­ kotestas

- někdy byl vydán tzv. přenosný edikt (přebíral od přecházejícího magistráta to, co považuje za spravedlivé) ­ ediktum tralalacium

- náhlý edikt (magistrát považoval někt. otázku za tak závažnou, že ji považoval za nutnou právně upravit)

- Korneliův zákon ­ přikazoval přebírat edikty funkční (trvalý, věčný edikt)

- Juliánův věčný edikt ­ sepsání funkčních ediktů (osvědčených), byl závazný pro nastupující úředníky

 

římská práv. věda

- dvě formy dle subjektu, který ji vytvářel

1. pontifikální jurisprudence - starší

2. laická jurisprudence ­ mladší

 

císařská nařízení (císařské konstituce)

- 4 formy

1. edikty ­ byly všeobecné, zavazovaly všechny obyvatele říše

2. reskript ­ dobrovzdání na dotaz nějaké strany ve sporu

3. dekrety ­ přímo rozsudek v urč. soudní kauze

4. mandáty ­ směrnice, příkazy císaře sobě podřízeným úředníkům, jak mají rozhodnout

 

předjustiniánské sbírky

- shrnutí do té doby vydaných práv. norem

- 3. nejvýzn. kodexy

1. kodex gregorianus

2. kodex hermogenianus

3. kodex theodosiánus

- shrnují zejména císařské konstituce

 

justiniánská sbírka

- nechal vytvořit Justinián v pol. 6. stol. n. l.

- tři složky zahrnované do sbírky

1. kodex justinianus

2. digesta (pandekta)

3. instituciones ­ učebnice práva

- dále vydal opravený kodex, novely

 

 

 

 

SUBJEKTIVNÍ PRÁVO A JEHO OCHRANA 16. 10. 2001

 

- objektivní právo stanovuje, kdo, jak, za jakých okolností je nadán urč. oprávněním oproti jiným subjektům, a také stanovuje podmínky, obsah a rozsah tohoto oprávnění

- subjektivní právo říká, kdy je subjekt nositelem práva

- kdo má subjektivní právo, má urč. výhodu proti ostatním

- ostatní musí jeho subjektivní právo respektovat

- každý práv. vztah mezi dvěma subjekty má svého tzv. oprávněného a tzv. povinného

- subjektivní právo má korespondující subjektivní povinnost

- nemůže existovat, pokud by nebylo možné vynutit si za pomocí státu, aby ostatní toto subjektivní právo respektovali

1. musíme vědět obsah subjektivního práva (k čemu je ten příslušný subjekt podle konkrétní normy oprávněn)

2. musí existovat faktická možnost jeho realizace (jaké je stát. donucení)

- nejtypičtějším příkladem vlastnictví

- vlastník měl neomezenou moc jako vlastník vyplývající ze subjektivního práva (práva vlastnického)

- součástí subjektivního práva bylo i státní donucení (prostředek, kterým vlastník byl chráněn)

- protikladem je přirozenoprávní teorie ­ zabezpečení ochrany subjektu není rozhodující, protože každý má svá práva dána od přírody a nemusíme se pídit, jak je zabezpečeno z hlediska ochrany (Římané měli protichůdný názor ­ není-li ochrana, jakoby neexistovalo ani právo)

- pokud někdo porušil Římanovo vlastnické právo, ptal se Jakou mohu použít žalobu? (dnes zjiš ujeme, jaká práva má vlastník, a pak až podává žalobu)

 

Druhy subjektivních práv

1. absolutní subj. práva

- zabezpečuje ochranu oprávněnému absolutně proti všem ostatním subjektům, které vstupují do práv. vztahů s ním

- nositel je chráněn tzv. elga omnes (proti všem) ­ všichni musí respektovat, že je nositelem subj. práva a je urč. způsobem zvýhodněn

- ostatní nemusí nic aktivně konat, pouze respektovat jeho výhodu

- kdo toto právo porušuje, soudce mu to zakáže a připomene mu jeho povinnost respektovat toto právo (ale nemůže ho donutit k žádné činnosti)

- např. vlastnické právo, věcná práva k věci cizí (omezená věcná práva např. věcná břemena), dědické právo, osobní a rodinná práva (vyplývaly z patria kotestas ­ otcovská moc)

- chráněna žalobami věcnými (akcio in rem)

relativní subj. práva

- dává se do protikladu s abs. subj. právem

- zabezpečuje oprávněnému výhodu vůči jednomu konkrétnímu jinému subjektu (povinnému)

- požaduje se nějaká činnost, konání (např. u kupní smlouvy prodávající musí věc předat a kupující zaplatit kupní cenu)

- chráněna žalobami osobnímu (akcio in persona)

2. práva osobní (rodinná)

- chrání spíše zájmy sociální, etické

- splývá zde oprávnění s povinností (např. páter měl možnost nakládat s dětmi, ale musel je živit)

práva majetková

- převládají zájmy hospodářské (ekonomické)

- oprávněný má pouze výhodu (např. někdo byl okraden a měl právo na zaplacení pokuty, ale neměl vůči němu žádnou povinnost)

 

Pojetí římské žaloby, námitka

- ochrana subj. práv probíhá za pomocí zvl. procesní ochrany ­ žaloby = akcio

- pojetí založeno na tzv. typové vázanosti subj. práva a žaloby jakožto prostředku ochrany subj. práva (každé subj. právo mělo svou žalobu)

- Římané viděli žalobu jako urč. dohodu žalobce a žalovaného (dohoda = litiskontestace ), musel ji stvrdit praetor, v této dohodě se žalobce s žalovaným museli dohodnout na osobě soudce a na věcném rámci sporu (žalovaný si vymezil podmínky, za kterých bude souhlasit s rozsudkem ­ protože soudce nebyl stát. úředníkem)

- až v poklasickém období je žaloba jen jednostranným aktem a bylo odstraněno typizování žalob

 

Druhy žalob:

 

žaloba věcná

- chráněno absolutní subj. právo

- akcio in rem

- důvodem podání žaloby je samost. existence abs. práva a jeho porušování

žaloba osobní

- chráněno relativní subj. právo

- akcio in persona

- žalovaný nesplnil povinnost

dělení z hlediska vedení procesu

žaloba civilní

- opírá se o civilní právo

žaloba prétorská

- opírá se o prétorské právo

1. žaloby fiktivní

2. žaloby se záměnou subjektů

3. žaloby proponované na faktickou situaci

 

dělení podle přístupu praetora ke sporu

žaloba přísného práva (akcio strikti juris)

- prétor ani soudce se nesměli odchýlit od žaloby, museli striktně dodržovat to, jak žaloba zněla, i když by se jim to zdálo nespravedlivé

žaloba spočívající na dobré víře (akcio bonefidei)

- prétor nebo soudce mohl při rozhodování přihlížet ke specifikům sporu, mohl se pohybovat v rámci žaloby relativně volně

- opakem žaloby přísného práva

žaloba arbitrární

- než vynesl rozsudek, dal odsouzenému šanci škodu napravit a tím nebyl odsouzen

- když byl někdo odsouzen, pokazil si dobrou pověst (to mělo v práv. rovině celou řadu důsledků ­ např. nemohl volit na komiciích)

- rozsudek mohl znít jen na urč. sumu (zpravidla 2 nebo 4 násobku škody)

 

dělení dle práv. opory žaloby

žaloba přímá (akcion direkte)

- vychází z civilního práva nebo honorárního (prétorského) práva

žaloba obdobná (akcion utiles)

- prétor usoudí, že přímé žaloby nevyhovují, protože se změnila situace

- může se opřít o přímou žalobu a vytvořit žalobu jinou

 

dělení dle cíle, ke kterému žaloba směřuje

žaloba meritorní

- cílem je, aby soudce rozhodl v meritu věci (v podstatě)

- měla se řešit podstatná záležitost

exekuční žaloba

- směřuje k exekuci (výkonu) nějakého rozhodnutí, zpravidla rozsudku

- předpokládá se nějaké existující rozhodnutí, který povinný (odsouzený) dobrovolně neplní

žaloba určovací

- před vydáním rozhodnutí musely vyřešit spornou záležitost a na základě takové žaloby mohla být vydána žaloba meritorní

- měla ujasnit situaci, na níž záviselo rozhodnutí meritu věci (např. se řešilo ohledně dědictví zda je dědic svobodný nebo otrok, protože otrok nemohl dědit, když se zjistilo, že otrok není, mohla být vznesena žaloba meritorní ­ nárok na dědictví)

 

dělení dle žalobního petitu (žádosti)

žaloba vymáhající (žaloby rejpesekutorní)

- sloužila k vydání předmětu sporu

žaloba trestní (akcio penales)

- směřovaly na vymáhání peněžní pokuty jako náhrada za původní újmu, která byla způsobena deliktem

žaloba smíšená

- kombinací žalob vymáhajících a trestních

- aby někdo vydal předmět sporu a vydal pokutu

 

dělení dle trvání žaloby

žaloba trvalá

- nepodléhaly žádnému časovému omezení

- byly použitelné na věky

- v období dominátu se limitovaly 30 lety (důvodem práv. jistota)

žaloba dočasná

- byly použitelné po urč. časový úsek

 

Další prostředky ochrany subj. práva

mimořádné prostředky

- zpravidla vycházely z impéria úředníka

- mohly ovlivnit celkový výsledek sporu

- nejdůl. námitka (ex cetcio) ­ strana namítala něco, co mohlo rozhodnout v konečné fázi sporu

druhy námitek

zrušující - uplatněním námitky člověk nemůže nikdy žalovat, žalobce nikdy nemůže v téže věci žalovat

odkládací ­ odkládá žalobu

- interdikta ­ vypadají jako příkaz úředníka vyplývající z jeho impéria (je třeba řešit situaci urychleně = před soudním sporem, nebo prozatimně)

- navrácení do předešlého stavu (in integrum restitucio) ­ prétor vrací situaci do předešlého období

- prétorské stipulace ­ formální sliby, kterými je subjekt k něčemu zavázán (protože např. hrozí nebezpečí škody)

- uvedení do držby ­ prétor mohl dát někomu do držby věc

 

 

ŘÍMSKÉ PRÁVO PROCESNÍ 23. 10. 2001

 

- v době královské pokud někdo porušil pravidlo, poškozený se mohl bránit pomoci odvety = tálió

- nebyla zde zásada reciprocity (vyváženost), poškozený mohl trestat intenzivněji

- král byl nejvyšším soudním orgánem

- v republice byl jedním z nejdůl. orgánů prétor urbanus, soudní agenda se postupně stává jeho doménou, využívá své pravomoci impérium

- prétor hraje důl. úlohu v civilním řízení (dnes občansko-právní), trestní záležitosti byly rozhodovány sborem soudců

- soudcem byla zásadně osoba soukromá (nebyl to státní orgán), Říman, svobodný občan, bezúhonný, vybíral se z alba senátorů (seznam senátorů)

- kdo byl vybrán za soudce (judex privatus), nesměl odmítnout spor rozsoudit, musel se zavázat postupovat spravedlivě a dle práva

- odmítnout mohl pouze v situaci, kdy prohlásil, že nerozumí práv. základu té urč. věci

- arbiter rozhodoval ve sporech, kde bylo třeba zvláštních znalostí, obvykle byli arbitři 3, měli relativně větši rozhodovací volnost (mohl se odchýlit od směrnice)

- decemvirové ­ členové desetičlenného sboru, rozhodovali o statutu člověka (jestli je svobodný nebo otrok)

- centumvirové ­ členové stočlenného sboru, rozhodovali soudy týkající se dědictví

- jurisdikce ­ vlastní soudní pravomoc, součástí impéria, zahrnovala jak samotné vedení soudního procesu, tak i další opatření nutná v souvislosti s vedením soudního řízení

- nejst. soudní řízení bylo veřejné, magistrát seděl na vyvýšeném městě na pojízdném křesle (zdůraznění jeho nadřazenosti)

- řízení se účastnil také žalobce (aktor) a žalovaný (reus), ti museli být

Římany

svobodnými občany

dospělými osobami

museli být tzv. osobami sui juris (= osoby svého práva = nebyli soukromoprávně někomu podřízení tzn. v rámci rodinných vztahů nepodléhali jiné osobě, zpravidla pater familias)

- sám za sebe nemohl vést soudní spor

otrok

kdo nebyl sui juris (osoby alien juris = osoby cizího práva = byly rodinně-právně podřízeny)

žena

nedospělý člověk

- procesní způsobilost ­ osoby, které mají tuto způsobilost, mohou vést soudní spor (kdo ji nemá, účastnit se nemůže)

- sporu se dále účastnili právníci, řečníci (napomáhali při vedení soudního řízení)

- soudit mohli

cizinecký prétor (prétor peregrinus) ­ řídil spory mezi Římany a cizinci nebo mezi cizinci navzájem

édilové

místodržící (v provincii), ten zpravidla deleguje jurisdikci jinému soudci ­ jurex datus, těmto soudcům pomáhají konsilia (poradní sbory)

- rekuperátor = tříčlenné senáty soudců, rozhodovali v tzv. urychleném řízení (vyplývající z mezinárodní smlouvy, týkající se svobody jednotlivce, delikty, cizinci,  )

- za císařství ­ princeps (císař) deleguje soudní pravomoc na zvl. úředníky ­ prétor + přívlastek dle řešené záležitosti, v provincii svěřuje soudní pravomoc prefektům, polit. záležitosti řeší Senát

- nejvyšším soudním úředníkem je stále císař, vyhradil si obvykle právo rozhodnout sám

 

Legis akční proces

- nejst. formou soudního řízení

- velice formální (formalismus nutil účastníky sporu až strnule pronášet různé výroky, porušením formy mohlo dojít i k  ztrátě sporu)

- lege agere = dle zákona

- vždy se skládalo ze 2 fází

1. stadium in iure

- odehrává se před magistrátem, v soukromých rukou žalobce (vyzývá žalovaného, aby se dostavil k soudu), in ius vokacio = výzva dostavit se před právo, žalovaný musí tuto výzvu uposlechnout, pokud neuposlechl, vyzývatel mohl vzít osobu do soukromé vazby (aby se ta osoba před soudce dostavila) ­ aby se zjistilo, zda na danou situaci existuje žaloba

- končí tzv. litiskontestací = dohoda o tom, co bude předmětem sporu (když žaloba neexistuje, spor končí) ­ dohodnou se na soudci, kdo se s kým bude soudit, původní materiální právo se mění v právo procesní

- magistrát vydává judikační příkaz ­ pověřuje soudce, aby spor rozhodl (informuje o podstatě sporu a navrhuje mu, za jakých okolností má rozhodovat kladně, kdy záporně)

2. stadium aput judicem

- odehrává se před soudcem

- probíhalo jeden den

- začíná stručným vylíčením situace, žalovaný reaguje, provádí se důkazy (nejdůl. důkazem byly výpovědi svědků), pak soudce situaci zhodnotí a rozhodne, vydá rozsudek (sentenci)

- deklaratorní rozsudek ­ nejčastější, jenom konstatoval existenci práva

- konstitutivní rozsudek ­ málo často, rušil nebo měnil existující práva

- 5 legis akcí ­ první tři byly žaloby rozhodovací, další dvě byly žaloby exekuční

1. legis akcio sakramento (sakramentum = sázka)

- strany na podporu svého tvrzení skládaly sázku, tím argumentovaly, že mají pravdu

- ta strana, která vyhraje, sázku získá zpět, kdo prohraje, o tuto sázku přichází

- mohla být použitá pro všechny typy sporů a žalob, byla formalistická

2. legis akcio per judicis postulacionem

- magistrát určí pro daný spor soudce

- používala se pro žaloby osobní

3. legis akcio per kondikcionem (kondikce = podmínka)

- žalobce požadoval, aby do 30 dnů si rozmyslel, jestli se bude nebo nebude soudit

- jestliže byl rozsudek vynesen, ale žalovaný jej neplnil, mohl položit některou z násl. žalob

4. legis akcio per manus injekcionem

5. legis akcio per pignoris kapionem (pignus = zástava, kapio = držet)

 

Formulový proces

1. stadium in iure ­ před magistrátem

2. stadium aput judicem ­ před soudcem

- v okamžiku litiskontestace se strany obrátí na úředníka, ten sepisuje směrnici (jak má soudce řešit spor) = formuli

- skládá se z částí obligatorních (povinných) nebo fakultativních (nemusí tam být)

- obligatorní části

- na začátku je judicis nominacio ­ rozkazovací formou prétor zmocňuje soudce k rozhodnutí sporu

- dále formule obsahuje intenci ­ soudci vymezuje podstatu sporu, vyjadřuje žalobní petit (co má být v konečné fázi rozhodnuto), ten vždy zní na peněžní částku (princip pekuniární kondemnace = peněžní odsouzení) ­ částka může být určena jen neurčitě např. max. (tzv. taxace ­ fakultativní část, určí, v jakých hranicích se soudce musí orientovat)

- fakultativní části

- demonstrace ­ zpřesňovala intenci

- ad judikace ­ u žalob na rozdělení věci

- excepce ­ námitka (preskripce ­ excepce později povinná a psaná na začátku)

 

Účinky litiskontestace

 

Kogniční řízení (mimořádné, extraordinární)

 

 

STATUTY V ŘÍMSKÉM PRÁVU 30. 10. 2001

 

1. statuty

a) statut, který řešil otázku svobody člověka (nezávislosti na jiném člověku) ­ s výjimkou rodinně právních vztahů

b) statut, který řešil, jaký má člověk vztah k římskému státu

c) statut, který zkoumal rodinně právní vazby (zda je osoba právně závislá v rámci rodinných vztahů na jiné osobě) ­ status familie

2. další omezení jdoucí nad rámec tří hlavních statutů

 

Status libertatis

 

 

Status civitatis

1. Římané (občané římští) = cívés

2. Latínové /latýnové/

3. cizinci (peregrínové)

 

 

právnické osoby

1. korporace

2. nadace

 

 

ŘÍMSKÉ PRÁVO RODINNÉ 6. 11. 2001

 

Římské manželství (= matrimonium)

1. právo manželské - vztahy upravené mezi manželi (při uzavírání, za trvání manželství, zánik)

2. právo rodičovské - upravuje vztahy mezi rodiči a dětmi

3. právní vztahy příbuzné rodinnému vztahu - upravuje vztahy podobající se rodinným vztahů, jsou vytvořeny uměle, aby nahradily neexistenci jiného rodinně-právního vztahu (např. opatrovnictví, poručenství, adopce)

1. osobní

2. majetkovou

otec

matka (mater familias)

synové a dcery (fílií)

vnukové (nekotés)

osoby v mancipiu

otroci a otrokyně (servií) a jejich děti (verné), které se narodily v době, kdy otroci patřili do rodiny

 

Vznik manželství

1. matrimonium cum in manum conventione (manželství přísné)

2. matrimonium sine in manum conventione (manželství volné)

1. zbaveni povinnosti svědčit proti sobě

2. nesměli proti sobě vznášet žaloby infamující (žaloba, způsobí bezectnost) a penálních (žaloba z deliktu)

3. při exekuci na majetek patera familias mu muselo být zachováno tolik, kolik mělo uživit manželku a její děti (manželka nezůstala finančně nezajištěná)

4. manželství mohli zakládat jen manželé mající kolumbium (privilegium, že se může uzavřít manželství) ­ mají ho Římané i Latínové

5. manželství zakládalo otcovskou moc nad dětmi (patria kotestas v užším slova smyslu)

6. kromě manusu a otcovské moci měl pater familias právo kotestas (práv. podřízenost ost. členů rodiny ve vztahu k pater familias)

1. konkubinát

2. korutubernium

1. absolutní - brání uzavření manželství zcela a napořád

2. relativní - buď tato překážka existuje dočasně a dá se odstranit, nebo způsobuje nemožnost uzavřít manželství mezi konkrétními osobami

1. konfareace

2. koempcio

3. usus (= zvyk)

 

Zánik manželství

 

Majetkové právo manželské

 

Rodičovské právo

1. adopce v užším slova smylu ­ osvojuje se osoba alien juris

2. adrogace (nebo arrogace) ­ osvojuje se osoba sui juris

 

 

PRÁVNÍ ÚKON, ZPŮSOBILOST PRÁVNÍHO ÚKONU 13. 11. 2001

 

Caput

 

Způsobilost právního úkonu

dítě ­ pasivní složka (např. právo dědit)

pán otrokář ­ mohl nechat otroka jednat (má způsobilost k práv. úkonu, ale není subjektem)

římský občan ­ obojí

 

Kontraktuální způsobilost

Deliktní způsobilost

 

Právní podmínky způsobilosti:

věk

a) děti = infantes (mají nejnižší práv. způsobilost)

b) nedospělci = inkubes

c) dospělí = puberes (od 12, 14)

pohlaví

duševní choroba = furor

marnotratnost = prodiencia

 

1. poručenství (tutela)

a) chrání ženy (tutela molierum)

b) nedospělce (tutela inkuberum)

poručník testamentární ­ pater familias určil poručníka testamentem

poručník zákonný (tutela legitimus) ­ stanovený zákonem

poručník daný (tutela datimus) ­ stanoven úředníkem

atiliánský poručník

2. opatrovnictví (cura)

 

Právní úkon = negotium

1. chování (např. pozdrav) ­ právo nereaguje (indiferentní)

2. vztahy právní ­ upravení práva (např. jezdit vpravo) ­ právo dovoluje = práv. úkon (právo ho chrání)

3. právo zakazuje toto jednání = práv. delikt (protiprávní jednání) ­ právo sankcionuje

= takový projev vůle, se kterým konkrétní právní řád spojuje určité účinky (např. koupě ­ prodej)

a) objektivně možný (musel být proveditelný)

b) právně uznaný

c) právem dovolený

 

Kauza práv. jednání

 

1. essentialia negotii ­ prvky podstatné, musí je obsahovat

2. naturalia negotii ­ prvek přirozený, obvykle se vyskytuje a nemusí se zvláš uvádět (např. zboží za peníze)

3. accidentalia negotii ­ prvky vedlejší, vyskytují se proto, aby se mohl přizpůsobit na konkrétní požadavky (např. zboží na splátky)

 

 

PRÁVNÍ ÚKON (NEGOCIUM) 20. 11. 2001

 

Vedlejší prvky práv. úkonu

1. kondício (podmínka) na rozdíl od kondikcio = žaloba

nebo nemůže být podmínkou to, co nastat nemůže (např. vyplatím ti 10 000 když hodinu udržíš vodu v cedníku) ­ podmínka nemožná (kondício inposibilis)

nebo když událost nesmí nastat právně (např. vyplatím ti 10 000 když otrok uzavře řádné manželství) ­ podmínka nedovolená (contra lege ­ proti zákonu, nebo bonos mores - v rozporu s dobrými mravy)

d) podmínky odkládací (suspenzivní)

podmínky rozvazovací (rezolutivní)

e) podmínky potestativní

podmínky kauzální

podmínky smíšené

f) podmínky affirmativní

podmínky negativní

2. diés (časové určení, lhůta)

3. modus (účelové určení)

4. dohoda o úrocích

5. ujednání o smluvní poutě

6. dohoda o zástavním právu

 

 

Druhy práv. úkonů

1. práv. úkony osobní

práv. úkony majetkové

2. právní úkony mezi živými (negocium inter vivos)

právní úkony smrti (negocium mortis kauza)

3. práv. jednání jednostranná (negocium uni laterales)

práv. jednání dvoustranná (negocium bilaterales)

práv. jednání vícestranná (negocium multilaterales)

4. práv. jednání úplatná (oneralosní)

práv. jednání bezplatná (lukrativní)

5. práv. úkony kauzální

práv. úkony abstraktní

6. práv. úkony formální

práv. úkony neformální

 

Vady práv. úkonu

mýlení v práv. úkonu jako takovém

strany se mýlily v subjektu

omyl v kvalitě předmětu

omyl v podstatě práv. úkonu

omyl v osobě

fyzické a psychické donucení

podvedení strany

simulace práv. úkonu (předstírání)

mentální rezervace (vnitřní výhrada jednajícího)

nedostatek formy (není dodržena požadovaná forma)

 

 

VĚCNÁ PRÁVA 27. 11. 2001

 

Věcná práva

1. vlastnické právo (proprietas, dominium)

2. věcná práva k věci cizí

služebnosti ­ pozemkové a osobní

dědičné právo stavby ­ někdo mohl postavit dům na cizím pozemku (výjimka ze zásady povrch ustupuje půdě)

dědičný nájem ­ někdo má oprávnění pozemku, který vlastní někdo jiný

zástavní práva ­ ruční zástava (předmět se dává z ruky do ruky) nebo hypotéka

 

Držba

= faktické panství nad věcí (skutečné ovládání bez ohledu na práv. režim)

1. držba sama o sobě chráněna prétorským právem ­ práv. způsobem proti svémocnému rušení případně odnětí (byla jí poskytnuta práv. ochrana)

2. držba byla jednou z podmínek vzniku vlastnického práva

3. při konfliktu o věc má držitel věci výhodnější postavení

4. držba měla majetkovou hodnotu (dala se ocenit v penězích) ­ mohla se např. stát předmětem obchodu

animus posidendi

corporalis possessio

tzv. odvozená držba

zástavní věřitel (dostal věc do zástavy, kdyby dlužník mu chtěl věc odebrat, musí mít možnost se dovolat ochrany držby)

sekvestr (měl u sebe věc proto, že o nic běžel soudní spor)

prekarista ("nájem půdy, který není časově limitován", měl by mít možnost ochrany)

1. držba vlastní

držba odvozená

držba cizí (naturální, přirozená, detence)

2. držba civilní (possessio civilis)

3. držba interdiktní

4. držba v dobré víře (possessio bona fidei)

držba ve zlé víře (possessio malei fidei)

5. držba vadná (vitiózní)

ví ­ věc získaná násilím

clam ­ věc získaná tajně, podvodem

precarium ­ když někdo má dočasně v nájmu věc a neví, na jak dlouho

držba bezvadná (possesio non vitioza)

6. držba spravedlivá

držba nespravedlivá

7. držba věcí hmotných

držba věcí nehmotných

1. tradicio brevi manu ­ někdo ovládá fyzicky věc, ale chová se k ní jako detentor (ví, že nemůže být jeho vlastní např. vypůjčená kniha), po čase se s vlastníkem domluví, ten mu knihu prodá nebo daruje

2. konstitutum possessorium ­ osoba, která byla držitel, se mění v detentora (např. někdo bydlí v domě, prodá ho, ale zůstane v něm bydlet)

1. interdikty retinende possessionis (retinenční interdikty) - někdo rušil držbu (zasahoval do držby), interdikty měly úkol zabránit zrušení držby

a) interdiktum uti posidetis - interdikty chránící věc nemovitou (nemění situaci, držte tak, jak jste drželi doteď)

b) interdiktum utrubi - interdikty chránící věc movitou (utrubi = U koho z obou? u koho byla věc v posl. kalendářním roce delší dobu, ten si ji má zatím ponechat)

2. rekuperační interdikty - na navrácení ztracené držby ­ když někdo někomu odňal držbu

a) interdiktum de vi ­ k navrácení věci, která byla odňata obyčejným násilím

b) interdiktum de vi armata ­ příkaz praetora navrátit věc, která byla odňata intenzivním násilím (např. se zbraní v ruce)

 

 

VLASTNICKÉ PRÁVO 4. 12. 2001

 

 

Pojem vlastnictví

všeobecné - vlastník může s věcí nakládat libovolně, jak se mu zachce

fyzicky ovládat ­ ius posidendi

užívat ­ ius utendi

požívat - ius fruendi

zničit - ius abutendi

disponovat ­ ius disspondendi

přímé

výlučné

předmětem mohly být pouze věci hmotné

1. chovat se tak, aby nezasahoval do práv jiných subjektů

2. v urč. případech k dané věci může mít právo někdo jiný (např. spoluvlastník)

1. omezení v zájmu veřejném (např. právo ambitu ­ pruh široký 5 stop, který byl mezi stavbami, aby se mezi nimi dalo procházet, výšky stavby ­ město si mohlo stanovit, do jaké výšky si Římané smějí stavět domy,  )

omezení v zájmu soukromém ­ omezení vlastníka ve prospěch jiného vlastníka, jiného konkrétního člověka (např. právo sousedské ­ imise ­ úniky kouře, vody, prachu apod., které mohly obtěžovat vlastníka)

2. spoluvlastnictví

věcná práva k věci cizí

 

Druhy a formy vlastnictví

1. subjekt

2. objekt ­ předmět vlastnického práva

3. způsob ochrany

vlastnické právo kvirické (civilní) ­ dominium ex iure kviricium (kviritové = plnoprávní římští občané)

věci movité ­ mancipační (byly důležité pro chod římké rodiny ­ pozemky, stavby, otroci, zvířata) i nemancipační

věci nemovité ­ původně jen věci ležící na it. půdě

vlastnictví bonitární (praetorské vlastnictví)

1. vzniká, když nabyvatel věci získává mancipační věc (půdu, stavbu, otroka, tažné zvíře) jinak než formální procedurou

dává mu možnost námitky exercie rei vendite et tradite - kdyby se domáhal vrácení mancipační věci

excepcio doli (námitka zlého úmyslu)

akcio publiciana in rem

2. bonitární vlastník získává věc od nevlastníka, vlastníkem se stane v okamžiku, kdy se stal nevlastník vlastníkem dodatečně

3. člověk našel opuštěnou věc, tu věc okupova, do uplynutí vydržecí lhůty byl bonitárním vlastníkem

kvazi vlastnictví

vlastnictví peregrinů (cizinců)

vlastnické právo podle práva vulgárního

 

Způsoby nabývání vlastnického práva

1. derivativní způsoby ­ někdo od někoho přebírá (dochází k sukcesi vlastnického práva)

mancipace

převodce (dosavadní vlastník)

nabyvatel

5 svědků (protože klasický řím. proces stavěl na výpovědích svědků)

vážný (držel v ruce váhy) ­ libritens

injurecesse (postoupení)

tradice

předmětem (objektem převodu) musela být věc nemancipační

musela být převedena držba věci (musela se fyzicky odevzdat)

musel zde být řádný důvod převedení ­ kauza

justiniánské právo přidalo ještě další požadavek ­ požadavek vůle obou stran přenést vlastnické právo

 

 

11. 12. 2001

 

2. originární způsoby nabývání vlastnického práva - věc není nikým vlastněna a vztah se nově vytváří

vydržení (usucapio)

1. res habilis

věci extra komerční (se kterými se nemohlo obchodovat)

věci kradené

konfinium (5 stop široký pruh mezi pozemky)

věci, které náležely státní pokladně

2. titulus (iusta causa)

3. fides

4. possessio (držba)

civilní

v dobré víře

kvalifikovaná ­ opírá se o kvalifikovaný právní důvodů

nepřetržitá

přetržení vydržení lhůty ­ běh lhůty se přetrhne a pokud držitel chce znova dospět k vydržení, tak musí začít běh té vydržecí lhůty znovu

zastavení vydržecí lhůty ­ lhůta běží urč. dobu, pak se z urč. důvodu zastaví, když odpadne překážka, běží dál

5. tempus (čas)

u věcí movitých 1 rok (pokud po celou dobu lhůty byly splněny předcházející podmínky, stává se za 1 rok vlastnictvím)

u věcí nemovitých 2 roky

!!! pozůstalost považována za věc movitou, i když její součástí je nemovitost, vydržovala se v období 1 roku

1. titulus ­ řádný důvod nabytí

2. dobrá víra

3. tempus ­ doba byla velmi dlouhá

1. 10 let mezi přítomnými

2. 20 let mezi nepřítomnými

řádné

mimořádné

okupace

věc, které se dosavadní vlastník dobrovolně vzdal, opustil (res derelikte)

volně žijící divoká zvířata (běžně se vyskytující v přírodě)

zvířata, která utekla (domácí zvířata pouze ta, která ztratila pud se vrátit) ­ okupace vzniká ulovením zvířete

věci, které nově vznikly (např. nově vzniklý ostrov)

věci všem lidem společné (res omnium komunes) ­ zejména vodu a vzduch

věci nepřátel získané v boji (pokud nebyly prohlášeny za věci státní)

věci nalezené na mořském břehu (takové, které nepocházely ze ztroskotané lodi)

nález ztracené věci

nález pokladu

spojení (akcesio)

spojení věci movité a nemovité ­ je rozhodující, kdo vlastní věc nemovitou, ten se stává vlastníkem spojené věci

spojení věcí nemovitých ­ např. naplavení půdy na pozemek, vlastníkem je ten, kdo má nejblíže k naplavenině

spojení věci movitých ­ zkoumáno, která věc je hlavní a která vedlejší, vlastníkem se stává majitel věci hlavní, majitel věci vedlejší musí od něj dostat náhradu

komictio resp. confusio

zpracování (specifikace)

nabytí plodů

 

Zánik vlastnického práva

1. přirozeným (fyzickým) zánikem věci (např. zemřel otrok, shořela kniha)

2. práv. zánikem ­ věc je extra komerční, je vyloučena z obchodu (např. na pozemku je zřízeno pohřebiště)

3. nepřátelskou okupací

4. vyvlastněním (ex propriace; proprietas = vlastnické právo)

5. vždy, když vzniká někomu jinému (např. koupí, prodejem, darováním)

6. vlastník se vzdá vlastnického práva tzv. derelinkcí

 

Ochrana vlastnického práva

základní:

věc musela být vrácena v takovém stavu,v jakém byla v okamžiku litiskontestace (je fixován práv. základ sporu) ­ v případě zničení věci na držitele přechází veškerá odpovědnost (odpovídal nejen za úmyslné, ale i za náhodné zničení)

odstranit nežádoucí stav

žalobce měl možnost dovolávat se náhrady škody, pokud mu škoda byla rušením způsobena

vlastník si mohl soudně vynutit záruku za to, že se rušivá situace nebude opakovat

mimořádné:

 

 

VĚCNÁ PRÁVA K VĚCI CIZÍ 18. 12. 2001

 

 

1. služebnosti (servitutes)

pozemkové ­ týkaly se konkrétního pozemku

osobní ­ služebnost je vázána na osobu, ale v konečném důsledku je fixována na urč. věc, která je ve vlastnictví jiného

Služebnosti polní (venkovské)

oprávnění cesty

oprávnění vodní

právo pastvy

právo dobývat (těžit) písek

právo lámat kámen na cizím pozemku

právo kopat hlínu na cizím pozemku

právo pálit vápno na cizím pozemku

Služebnosti domovní (městské)

Právo požívací (usu fructus)

Ostatní osobní služebnosti ­ nejsou tak rozsáhlé jako právo požívací

usus (užívací právo)

habitatio

operae

 

mancipace

injurecesse

pactum - neformální dohodou (podle praetorského práva) - součástí byla stipulace ­ formální slib o pokutě (pokud by došlo k porušeno slibu)

soudní rozhodnutí

vydržení (usucapio) - za dodržení všech podmínek pro vydržení

vindikační legát - někdo někomu služebnost odkáže pomocí tohoto institutu

dohoda vlastníků ­ při zřizování služebnosti (dohoda, že služebnost bude existovat na dobu urč.)

rozvazovací podmínka

vzdání se služebnosti oprávněným

pokud se služebnost nevyužívala po urč. dobu

vydržení svobody (domovní služebnosti) ­ služebnost se nevyužívala, ale nastala situace, která by byla objektivně v rozporu s účelem služebnosti

konfuse ­ vlastník služebného pozemku se tane zároveň vlastníkem panujícího pozemku

trvalou nemožností vykonávat služebnost

konstatování služebnosti

aby služebnost mohla být vykonávána

 

2. dědičné právo stavby (superficies)

 

3. dědičný nájem (emfyteuze)

mohl z pozemku těžit plody

mohl pozemek využívat bez jakéhokoli omezení

mohl k pozemku získat služebnost

mohl s pozemkem libovolně disponovat ­ mohl ho dále pronajmout, do zástavy, mohl k němu zřídit dědičný nájem

placení každoročního nájemného (kánon)

nesměl zhoršovat stav pozemku

pokud zřizoval další emfyteuzi, musel o tom informovat vlastníka

předkupní právo

pokud souhlasil s převodem emfyteuze, mohl si naúčtovat 2 % z ročního kánonu za souhlas (tzv. laudemium)

 

4. zástavní práva

fiducie (převod na věrnou ruku)

ruční zástava (pignus)

zástava smluvní (hypotéka)

dlužník pořád disponoval s věcí

dlužník mohl jednu věc zastavit několikrát ­ postupně se však hpotéka zaznamenávala do pozemkových knih (aby mohl případný věřitle zjistit, zda už věc není zastavena, pokud existovalo na jednu věc více hypoték, platila následující pravidla:

1. se uspokojily privilegované pohledávky

2. pak se pohledávky uspokojovaly podle doby vzniku

3. kdo byl pozdější věřitel, mohl odkoupit pohledávky, které byly před ním

1. dluh musel být splatný

2. dlužník musel být upozorněnt na to, že má zaplatit a nezaplatil

3. když předmět zástavy byl prodán, rozdíl mezi výší dluhu a případnou vyšší prodejnou cenou musela být vrácena dlužníkovi